Historie

Když si v  kterémkoli vyhledávači na internetu zadáte slovo Bedřichov, dozvíte se hlavně základní informace o místní části města, jež byla založena severním směrem roku 1806. Dochované historické prameny ale postupem desítek let čím dál častěji spojují s Bedřichovem také fotbal. Materiály hovoří například o tom, že v Jihlavě vedle sebe žili společně s Čechy také Němci. A kromě toho, že v  městě společně žili, tak také hráli fotbal. Bedřichovská kronika sice neexistuje ani jedna, ale přesto tenhle klub už za nedlouho začne psát svou významnou historii. To ale trochu předbíháme…

Píše se rok 1910 a v Jihlavě vzniká na dlouho nejsilnější a sportovně nejvyspělejší český klub SK Jihlava. V  té době už fungují ve městě ale i německé kluby jako DFC Iglau, Schwalbe Iglau nebo Sportbrüder Iglau. Fotbal přímo na Bedřichově se začal podle historických pramenů hrát prakticky hned, jak skončila první světová válka. Pokud si ale představujete, že to hned byly mistrovské zápasy, jaké známe dnes, tak to ani náhodou.

Kopaná se v  Bedřichově hrála zprvu neorganizovaně. K tomu, abyste si ale vybavili, kde všude tehdejší mládenci takzvaně „kopali do meruny,“ budete muset vyzpovídat své dědy, a to ještě s nadějí, že oni si pamatují vyprávění svých předků. Jeden z  fotbalových plácků totiž býval tam, kde později vznikla na tehdejší dobu velkoprodejna Jitřenka.

V  archivu se dá například dohledat zmínka o tom, že tehdejší fotbalisté byli hlavně v rodinách, jež pracovaly v cihelnách. Kopačky na splátky 11 Tím ale tento informační pramen končí. Stejně tak se už dnes nedá s jistotou dohledat, že v tehdejší době, vlastně na počátku dvacátých let minulého století byl ustanoven nějaký výbor, případně vedení fotbalového klubu. Hřiště neodpovídalo dobovým požadavkům Ani hřiště z  logiky věci neodpovídalo požadavkům tehdejší doby. Bylo ale štěstí, že to nikdo k tomu určených neřešil, a mohlo se hrát. Jak jinak, než na černo. Přece jen se ale nějaká pravidla dodržovat musela.

V té souvislosti je cenná dochovaná zpověď bratrů Jelínkových. Jan a Rudolf totiž popsali, jak to s tehdejším materiálním vybavením vlastně bylo. Zapomeňte přitom na dnešní dobu, kdy lecjaký klub i na amatérské úrovni má sponzora, který mu přinejmenším zajistí alespoň základní vybavení - míče, sady dresů nebo tréninkových souprav. „Zakoupili jsme si za své peníze kopačky, které stály 80 Kč. Na tehdejší dobu to bylo moc peněz, takže jsme byli rádi, že jsme to nemuseli platit najednou, ale bylo nám umožněno, abychom je uhradili v týdenních splátkách, kdy jsme odevzdávali každý pravidelně pětikorunu,“ vzpomínal v roce 1972 Jan Jelínek při oslavách tehdejších padesáti let bedřichovského fotbalu, které se konaly 18. června 1972.

Popisek obr 12 My jsme Bedr. Už 100 let Janův Bratr Rudolf pak přiblížil, jak to pro změnu bylo s nákupem dresů. „Kupovali jsme je tehdy u firmy Gilbert. Co kus, to 11 korun. Hradili jsme je všichni společně. Složili jsme se na ně,“ popsal. Za měsíční výplatu koupili kopačky Jen pro představu. Průměrný plat tehdejších bedřichovských fotbalistů začátkem dvacátých let minulého století v jejich zaměstnáních, které bylo povětšinou v cihelně, byl opravdu kolem už zmíněných 80 korun. S takovou sumou museli vyjít celý měsíc, navíc neživili jen sebe, ale rodinu… Doba postupovala a už se nehrálo jen tak nějak mezi sebou na domácí půdě, ale začala se také řešit možnost sehrání přátelských mačů na hřištích soupeřů. Slovo dalo slovo a nejednou se nehrálo jen v  Jihlavě nebo v  jejím nejbližším okolí, ale prameny zmiňují i zápasy Bedřichova v Třešti s tamním RH nebo v Polné.

Pro bedřichovské fotbalisty bylo značnou výhodou, že přes týden museli vykonávat tvrdou a fyzicky velmi náročnou práci v cihelnách, takže, když se o víkendu dostali na fotbal, byl to pro ně svátek. Hovoří se o tom, že museli obracet každou korunu, i proto si možnosti zahrát si v týmu fotbal proti mančaftu z jiné obce či města náležitě považovali. Na výkonech to bylo znát, soupeři často inkasovali spíše hokejový výsledek 1:5 nebo 1:6. Fotbal v  Bedřichově napevno zapustil kořeny v  roce 1922.

Hřiště Na Růžku stále nemělo potřebné rozměry, hráči, natož funkcionáři nebyli nikde evidování. Zlom přichází v témže roce, kdy se o bedřichovský fotbal začíná zajímat tehdejší majitel restaurace Točna Emil Znojemský. Povídá se, že založení klubu proběhlo vlastně úplně jednoduše. Znojemský měl sezvat hráče a další lidi, kteří se kolem bedřichovského fotbalu už tehdy angažovali, právě na Točnu. Právě bratři Jelínkové byli jedněmi z těch, kdo se schůzky tehdy účastnil. Kopačky na splátky 13 Shoda na názvu se hledala těžce Právě Znojemského dosadili tehdejší přítomní na schůzi do pozice předsedy klubu. Pokladníkem se stal František Pujman.

Tak, jak šlo hladce dosazení důležitých lidí do výboru klubu, o to hůř se pak vybíral název pro celý oddíl. Jedním z návrhů bylo, aby se klub jmenoval DSK Bedřichov, tedy Dělnický sportovní klub. Až Rudolf Jelínek přednesl na schůzi návrh, aby se Bedřichov jmenoval Viktoria, a to snad proto, že někteří hráči měli být stoupenci dělnického klubu sídlícího v Praze. Návrh se podařilo většinově prosadit. To se psal rok 1926.

Právě před restaurací Točna vznikla i dnes už legendární fotografie, která byla i jednou z mála oficiálních. Říká se ale, že vznikla už o rok dříve, tedy v roce 1925. Klub se podařilo zaregistrovat do tehdejší Východočeské fotbalové župy, která měla sídlo v  Pardubicích. Možná to leckoho překvapí, ale za vším v té době bylo třeba hledat politiku. Bedřichov totiž spadal pod okres Německý Brod. Popisek obr 14 My jsme Bedr.

První hřiště Viktorie se nacházelo v místech, kterému pamětníci říkali panelárna. Před desítkami let tam stávala městská cihelna a klub tak rád využil prostoru, který se mu nabízel po vytěžené hlíně. Plocha měla rozměry 90 × 56 metrů. Hřiště skoro na hraniční čáře Jenže, co čert nechtěl, hřiště se nacházelo téměř přesně na hraniční čáře mezi Čechy a Moravou na pozemku, který patřil Jihlavě. V dnešní době by to nepředstavoval problém, jenže tehdy?

Tehdy to problém byl a veliký. V čem? Jihlava totiž tehdy spadala pod Moravu, kdežto Bedřichov okresně spadal pod Německý Brod, a tím pádem do Čech. Takže kluboví funkcionáři a hlavně tehdejší pokladník se nad touhle patálií několikrát do roku slušně opotil. Popisek obr Kopačky na splátky 15 Dochované historické prameny totiž hovoří o tom, že kvůli tomu musel klub hradit celou řadu poplatků a získávat nejrůznější povolení.

Zatímco klubové vedení řešilo administrativní strasti s hřištěm, hráči se soustředili výhradně na fotbal. První oficiální zápasy Viktorie se konaly pod hlavičkou Poháru Českomoravské Vysočiny. Hrálo se v Hlinsku, Německém Brodě, Chotěboři, Slatiňanech, Humpolci, Pelhřimově, Novém Městě na Moravě a Žďáru nad Sázavou. Tehdejším pamětníkům se bohužel nepodařilo dochovat, jak pohár dopadl, jaké byly sestavy, nebo průběhy jednotlivých utkání.

S jistotou se dá konstatovat pouze to, že proti Německému Brodu Viktoria vyhrála 6:2, ale následně podlehla Chotěboři 2:4. Bedřichov se musel neustále potýkat s nepříznivou ekonomickou situací. Z každého dochovaného zápisu ze schůze klubu vyplývá, že se řešilo hlavně to, jak vyřešit financování nákladů na cestovné do vzdálených míst a život klubu jako takového. Znojemský přišel o Točnu Asi nejvěrněji to popisuje dochovaná zpověď Jaroslava Janáčka, který se později stal předsedou klubu. „Klub byl ve stálé finanční tísni. Druhé hřiště, které jsme začali budovat v prostorách plandrovské cihelny, nám pronajalo obecní zastupitelstvo a finančně na něj i přispělo,“ vzpomíná.

„Chtěli jsme hřiště oplotit, ale neměli jsme, kde vzít peníze dřevo. Navíc bylo potřeba hodně terénních úprav. Jenže, kde vzít peníze alespoň na jednoduchou mechanizaci?“ vysvětloval, že peněz opravdu v klubu nebylo. A tak si všichni v klubu museli pomáhat tak, jak vlastně byli doposud zvyklí – svépomocí. Aby se klub udržel nad vodou, museli se pořádat nejrůznější výlety, taneční zábavy a také se obcházeli podnikatelé, aby bedřichovský fotbal finančně podpořili. Zásadní roli v tom sehrál předseda Emil Znojemský, který pro taková jednání měl patřičný cit a také pověstný drajf. U lesního druž- 16 My jsme Bedr.

Už 100 let stva ve Štokách se mu totiž podařilo sehnat na tehdejší dobu obrovské množství kubíků dřeva. Výstavba druhé hrací plochy byla dál velmi obtížná. Povrch byl totiž velmi členitý, a tak si klub musel vypůjčit kolejnice, vozíky a přemisťovat materiál do jam. Pracovní doba byla neměnná. Všichni se na hřišti sešli hned po práci a každý na díle angažoval bez nároku na honorář. Tehdy se psal počátek třicátých let minulého století. Republikou zmítala hospodářská krize, řada lidí neměla práci, ale přesto dál pomáhali zadarmo budovat na Bedřichově druhou hrací plochu. Mnoho zápisů ze schůzí popisuje, že Znojemský jako první dlouholetý předseda pro klub nejen peníze sháněl, ale také je do něj investoval. Ze svého. Dokonce některým hráčům, co marně hledali práci, přispíval na živobytí.

Píše se rok 1939 a Znojemského bratr byl nucen pod nátlakem tehdejším okupantům prodat Točnu. Znojemský tak přišel o práci a přemístil se do Ivančic u Brna, kde se hned také zapojil do tamního fotbalového dění. Popisek obr Kopačky na splátky 17 Stavělo se druhé hřiště Ale zpět ke stavbě druhé hrací plochy, ta probíhala vesele dál a odchod Znojemského na ni neměl prakticky žádný vliv. Přemisťování tisíců kubíků, tvrdé jílovité a místy i velmi kamenité půdy, ale nic veselého rozhodně nebylo. Na brigády chodili hráči, jejich rodinní příslušníci, kluboví funkcionáři i fanoušci.

V té době už na Jihlavsku začínají vznikat další fotbalové kluby – SK Batelov nebo RH Třešť nebo Dolní Cerekev. Fotbal se hrál také již i v Horní Cerekvi na Pelhřimovsku. Bedřichov byl svou polohou na rozhraní vlastně hned tří žup. Východočeské, Jihočeské a Západomoravské. Takže Viktoria měla o záPopisek obr 18 My jsme Bedr. Už 100 let pasové vytížení postaráno. Největší sportovní úspěch té doby přišel pro klub v roce 1934, když Viktoria vyhrála svou skupinu Poháru ČMV. Viktoria v  domácím prostředí ve finálovém zápase porazila Humpolec. V odvetě na jeho hřišti ale padla. Proto se musel hrát rozhodující duel.

Pořadatelé ho přesunuli na neutrální stadion do Německého Brodu. Viktoria zvítězila 4:3, a to po brankách Bruknera, Janka, Koukala a Pechy a domů si vezla broušený pohár pro vítěze. Vůbec k prvnímu zápasu Viktorie proti SK Jihlava došlo 5. listopadu 1933. Bedřichovští na hřišti SK dlouho odolávali, ale nakonec odjeli poraženi vysoko 1:5. Kluboví funkcionáři ale v zápisu ze schůze konstatují, že proti Viktorii daleko silnější mančaft DFC Iglau na hřišti SK dokonce utrpěl debakl 1:7. První výhra proti nadupanému jihlavskému SK O necelý rok později měla šanci Viktoria na reparát a tentokrát se proti SK v roce 1934 vytáhla. Dokázala na půdě favorizovaného týmu remizovat 1:1.

Dochovaný referát k utkání ale hovoří o tom, že domácí měli po celý zápas velkou převahu, ale doplatili na spalování vyložených šancí. O tom, jak mužstvo SK bylo už tehdy silné, asi nejlépe hovoří fakt, že mezi třemi tyčemi stál brankář Dědič, co později chytal za Viktorii Plzeň a národní mužstvo. Za zmínku ale ještě stojí také ale ještě událost z roku 1935, kdy si SK pozvalo tehdy velmi populární pražský klub AFK Bohemians, a proti „Klokanům“ nastoupila kombinace sestavy složená z hráčů nejen SK ale také bedřichovské Viktorie. Pražané vyhráli těsně 2:1. V  roce 1935 překonal klub ještě jeden zásadní milník, a to počet členů klubu, kterých bylo už víc než 100. Je proto logické, že Viktoria začala ovlivňovat i společenské dění na Bedřichově. Klubu se podařilo vychovat i prvního rozhodčího, kterým byl Alois Trnka (1933) a posléze také Jan Jelínek, který měl přezdívku „Šány.“

K slavnostnímu otevření druhé hrací plochy na Bedřichově došlo přesně 14. srpna 1935, a to pohárovým turnajem, na kterém nechyběla mužstva jako SK Jihlava, DFC Iglau, Sportbrüder Iglau a domácí Viktorie. Turnaj ovládlo SK, když Bedřichov porazil 5:3. Viktoria sice zvítězila nad Sportbrüder Iglau 5:1, ale vzhledem k ostatním výsledkům konkurentům to na zisk poháru, který věnovala bedřichovská obec, nestačilo. Na otevření hřiště přišly tisíce lidí To hlavní ale bylo to, že se hráči konečně dočkali toužebně očekávaného hřiště 105x70 metrů. Slavnostní otevření hřiště byla na svou dobu obrovská událost, kterou si nenechalo ujít na tři tisíce diváků. Takový počet už na zápasy Bedřichova od té doby zatím nikdy nedorazil. Klubové vedení při té příležitosti nechalo vyrobit a vydalo klubový odznak.

Jestli vás ale zajímá, kde se hráči před zápasech a po nich převlékali, tak to bylo vždy v restauraci Točna. Kabiny, sprchy a další zázemí, bez kterého si dnes fotbal jen těžko dokážeme představit, na bedřichovském hřišti dál chyběl. V restauraci se také konaly veškeré schůze, ze kterých se podařily dochovat alespoň dílčí zápisy. Popisek obr 20 My jsme Bedr. Už 100 let V jednom z nich, z roku 1936, se například píše, že Viktoria nedosahovala valných výsledků. Některé zápasy končily i ostudným debaklem. S Respem Kutná Hora prohrála 4:15. Rozhořčený zapisovatel schůze asi na zmírnění hořkosti potupné porážky jen rukou do zápisu v závorce dopsal, že Respo se stalo vítězem celé soutěže.

Tak, jak bylo zvykem pořádat nejrůznější přátelské turnaje a memoriály s  účastí jihlavských družstev nebo týmů v  těsném jejím okolí, bylo s  postupujícími měsíci více než jasné, že sportovní styky českých a německých fotbalistů se chýlí ke svému definitivnímu konci. Na sportovní výsledky Viktorie to ale nemělo prakticky žádný vliv. Dál pokračovala se střídavými úspěchy. Prapor drží na konci 40. let minulého století hlavně dorostenci. V roce 1940 se například dochovala informace o tom, že mládežnická kategorie klubu vyhrála turnaj klubů Českomoravské Vysočiny a získala za triumf dokonce sošku.

Slavná éra Viktorie Jeden zápis ze schůze klubu v restauraci přináší i slova tehdejšího hráče týmu Jaroslava Cakla. „Na starém hřišti jsme hrávali jako benjamínci. Když se postavilo hřiště nové, začali jsme hrát oficiální zápasy.“

V letech 1937 – 38 nastává zlatá éra Viktorie. Jen málo družstev se totiž může podle zápisů pochlubit jejím skalpem. V  červnu 1938 Viktorka dokonce poráží v rámci Poháru Českomoravské Vysočiny i SK, a to 4:3 (1:1). Dorost stejně starý výběr SK porazil také, a to 3:1. Pro soupeře šlo podle zápisu o fatální prohru, protože kvůli ní definitivně ztratil možnost soutěž v sezoně vyhrát. SK tehdy bědovalo nad výkonem rozhodčího, který měl udělit dorostencům hned čtyři červené karty. V roce 1939 chtějí na jaře pořádat Bedřichovští karneval, ale to už se blížil 15. Březen 1939. Emil Znojemský, jak už víte, odešel do Ivančic a na pozici předsedy klubu ho až v roce 1941 vystřídal Jaroslav Janáček. Kopačky na splátky 21 V té době fotbalisté museli hlásit každý trénink, zápas i schůzi výboru.

To však bylo nad síly bedřichovských funkcionářů. Nechtěli dál odolávat marně mašinérii tisícileté říše. Úbytek z řad hráčů i funkcionářů začíná být citelný. A-týmu se i kvůli tomu nakonec nezdařil postup do I. B třídy, protože v rozhodujícím zápase prohrála Viktorka s Humpolcem jasně 2:5. To už ale pomalu vplouváme do nejsmutnějšího období klubové historie. Válka vynutila sloučení Píše se rok 1943. Viktorka se slučuje s SK Jihlava. Ačkoliv se dnešní optikou může zdát tento krok překvapivý, v kontextu tehdejších událostí šlo o zcela logický krok. Píše se o tom otevřeně v dochovaném zápisu z členské schůze, kde bylo sloučení stvrzeno.

Okupační úřady se dle listu snažily o všemožné omezení společenského a tím pádem i sportovního života. Bedřichovští funkcionáři ani nijak neskrývaly obavy o materiální klubové vybavení. Ať už šlo o dresy, míče, kopačky, zkrátka kompletně celou výstroj. Šlo jim o jediné, aby se jejich materiální vybavení nedostalo do rukou Němců. Sloučení Viktorie s  jihlavským SK bylo nutné nejen z pohledu udržení sportu v republice, ale hlavně kvůli udržení českého sportu v Jihlavě vůbec.

Ze zápisu také jednoznačně vyplývá, že jakmile skončí válka, dojde prakticky okamžitě ke znovu rozdělení obou klubů, které budou na fotbalové mapě opět vystupovat samostatně. Za Viktorii to tehdy svými podpisy stvrdili předseda Janáček a také jednatel klubu František Švantner. Když válka skončila a došlo k osvobození, v jednom ze zápisů se píše, že Viktorie musela začínat prakticky od nuly. Ze zápisu vyplývá, že jistý funkcionář tehdejšího SK si měl postavit hlavu, a vytrvale odmítal s Bedřichovem jednat o narovnání. 22 My jsme Bedr. Už 100 let Proto Viktorce a jejím funkcionářům opět nezbylo nic jiného, než si na svou činnost začít znovu vydělávat tím, co znáte už z předchozích řádků. Opět se pořádaly zábavy, výlety a další nejrůznější akce, které přinášely nevýznamný zisk do klubové pokladnice.

Během válečného období si Wermacht z  fotbalového hřiště vytvořil střelnici. U silnice v těsném sousedství hřiště vznikl také pomníček na památku padlých německých vojáků a občanů Bedřichova. Mezi nimi byli i čtyři bývalí fotbalisté Viktorie. Fotbal se nehrál až do osvobození Činnost Viktorky se ale nepodařilo v té době pořádně obnovit. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že většina funkcionářů i hráčů Bedřichova činnosti buď úplně zanechala, nebo zůstala členy jihlavského SK. Podařilo se zachovat vzpomínku tehdejšího přímého svědka událostí z roku 1943. „Kopaná se v Bedřichově nehrála až do osvobození.

Po uzavření hrací plochy německými okupanty jsme hráli na loukách. Zkrátka tam, kde to jen trochu šlo,“ popisuje. Další pamětník Jaroslav Dolejší popisuje dobu bedřichovské kopané poté, co došlo k definitivnímu osvobození. „Činnost klubu se podařilo obnovit. Předsedou se stal Stanislav Němec, jednatelem Karel Němec a hřiště spravoval František Pecha. V roce 1945 hrála Viktoria jen přátelské zápasy. Šlo o dorostenecký výběr. O rok později už se ale přihlásila do řádné soutěže, kde nastupovala proti celé řadě soupeřů. Nastupovala například proti Hlinsku, Chotěboři, Havlíčkově Brodě, Humpolci, Pelhřimově, Novému Městu na Moravě, Ledči nad Sázavou, SK Jihlava nebo Velkému Meziříčí. Hned vstup do soutěžního ročníku měla Viktorka impozantní.

Zaznamenala sérii výher, a i když v závěru sezony trochu docházely síly, Bedřichov obsadil druhé místo. Ve finálovém klání totiž Viktorka podle SK Jihlava 1:2. Kopačky na splátky 23 „Byli jsme dobrý kolektiv. Každé úterý se pořádaly hráčské schůze. K zápasům se jezdilo vlakem a někdy také autobusem. Hodně se šetřilo, takže jsme neměli ani žádné občerstvení,“ vzpomíná si Dolejší. Dochovala se i jedna jeho vzpomínek, která by se měla datovat k roku 1947. „Funkcionáři nám vyjednali zápas v Chotěboři proti tamnímu dorostu. Byli jsme velmi překvapení, když proti nám nastoupila rezerva prvního mužstva, která v té době hrála divizi,“ přibližuje.

Dorostenci váleli Viktorka se ale soupeře nezalekla a vyhrála těsně 2:1. V boji o postup do krajské soutěže ale Viktorka padla s dorostem SK Jihlava 0:1 a bylo po nadějích. Přesto se ale dorostenci postupu dočkali, a to Popisek obr 24 My jsme Bedr. Už 100 let když se vedení klubu rozhodlo na základě jejich výsledků hráče posunout do seniorské kategorie. Vsadit na mladé se vyplatilo. Hned první dvě utkání mužstvo ovládlo.

Z Humpolce přivezlo výhru 4:1 a v Chotěboři triumfovala Viktoria dokonce 5:2. V roce 1947 došlo v Bedřichově k významné sportovní události. Viktorka si k přátelskému utkání pozvala hokejisty LTC Praha, ale hrála se samozřejmě kopaná. Za LTC nastoupili tehdy ikony jako Konopásek, Zábrodský, Modrý a další. Šlo o významný hokejový tým. Někteří z nich později zahynuli při letecké katastrofě. Ale zpátky k přátelskému zápasu.

Hřiště mělo slavnostní výzdobu. Sledovalo ho okolo 500 diváků. A o skutečnosti, že hokejisté byli obojživelníky, svědčí skutečnost, že Viktorka tehdy prohrála vysoko 2:5. Únor 1948 změnil společenské a státní zřízení v tehdejší ČSR definitivně. Republika nastoupila cestu budování socialismu a hluboké společenské přeměny dosáhla i tělovýchova. V roce 1949 došlo k přejmenování Viktorie na Sokol Bedřichov.

V roce 1952 došlo k vytvoření závodních sportovních jednot a v té souvislosti došlo k přechodu pod Lokomotivu. Do nově vzniklé jednoty přešla většina funkcionářů a také úplně všichni hráči fotbalového oddílu. Viktorku nahradila Lokomotiva Lokomotiva dokázala dát dohromady silný mančaft, kterému se v Krajském přeboru dařilo držet pozice ve středu tabulky. Hrála například proti jihlavskému Motorpalu, Rudé hvězdě Jihlava a trenér byl pan Valenta. Lokomotiva se starala i o žactvo. Trenér byl Rudolf Jelínek. Lokomotiva existovala do roku 1956. Právě v tomto roce se totiž sloučila s Jiskrou Jihlava, která se později transformovala na Dynamo. 

Pro Bedřichov tím nastává období klidu, protože Lokomotivě, respektive Jiskře dala přednost i řada tehdejších bedřichovských hráčů. Období nečinnosti trvalo až do roku 1961, kdy do Bedřichova přichází B-tým tehdy zrušené Rudé hvězdy Jihlava. Tým byl složen ze studentů Pedagogického institutu. Po ukončení činnosti sportovních tříd se na Bedřichově pokračovalo ve skromnějších podmínkách, ale stále se systematicky věnovalo výchově mládeže. Přípravku trénovali absolventi sportovních tříd a zároveň studenti středních škol Josef Nevosad, Petr Kocmánek, Milan Žák.

Žákovská družstva pak vedli trenéři Jaromír Houzar, Láďa Čurda, František Pekárek, Ladislav Gavallér, Mirek Pokorný, Luboš Kolman, Jirka Beránek, Vladimír Kocmánek ml. se střídavými úspěchy na úrovni krajských soutěží. „To v dorostu, jelikož jsme měli z čeho brát, jsme jeli na vysoké vlně. Nejprve dorost pod vedením trenérů Jiřího Melenovského a Ladislava Kovačíka vyhráli v roce 1994 Krajský přebor staršího dorostu a pak Popisek obr 26 My jsme Bedr. Už 100 let dokonce v roce 1997 mladší dorostenci (Josef Nevosad, Zdeněk Tichánek, Luboš Rychtecký, Aleš Oberreiter a další z této party),“ vzpomíná si dlouholetý klubový funkcionář Vladimír Kocmánek. Pod vedení trenérů Karla Zachy a Josefa Lamplota vyhráli divizi mladšího dorostu. V této době také začínali hráči Jaroslav Hypeš, Vojta Čurda, Vojta Škoda, Martin Číhal, Petr Horáček, Petr Doležal, Tomáš Tůma, Pavel Tůma, Martin Kubeš, Kamil Kubeš, Jan Göth, Ondra Lacina, Dominik Cabuk, Tomáš Pokorný, Tomáš Grepl, Jan Beránek, Luboš Laňka, Martin Kolman, Borek Volák, David Lacina, Jan Fuxa a Jakub Göth.

Někteří do dnešních dnů (rok 2022) ještě oblékají dres dospělých Sokola Bedřichov a řada z nich předává své zkušenosti z trenérských pozic dalším mladým fotbalistům. „U Jakuba bych chtěl upozornit na mimořádný úspěch. Je totiž mnohonásobným reprezentantem České republiky v malé kopané. A byl i součástí týmu, který se stal mistry Evropy,“ uzavírá Kocmánek.